9. dopis

Milí přátelé!

Konečně jsem se dostala k tomu, abych se Vám ozvala a povyprávěla Vám o to, co se mi v Africe přihodilo. Poslední dopis k Vám doletěl těsně před Velikonocemi, tak se tentokrát můžete těšit na barvité vylíčení zdejších velikonočních svátků (i když už jsou dávno za námi). Ale také na některé postřehy a dojmy z naší 4denní dovolené v Dračích horách a nakonec se dozvíte i něco málo z nejaktuálnějšího dění v mém okolí.

Už je to sice hodně dávno, co jsme oslavili Velikonoce, ale přesto bych se k nim ráda aspoň v několika málo větách vrátila. A to proto, že pro mě byly asi vůbec tím nejkrásnějším časem v Africe. Byla to velmi vyčerpávající, ale současně neskutečně obohacující a naplňující doba, kdy jsem mohla čerpat sílu z lepšího zdroje než jen ze mě samé.

Na zelený čtvrtek jsme s Anežkou uspořádaly Sederovou večeři pro celou naši salesiánskou rodinu. To ale znamenalo, že se už od středy vařilo, peklo a připravovalo všechno možné. A večer jsme navštívily první velikonoční mši svatou. Všechny mše,
na které jsme s Any šly, byly v Zulu a Sotho. Přesto (nebo možná právě proto) jsme rozuměly všemu snad ještě hlouběji.

Na Velký Pátek – velký křesťanský svátek ukřižování Ježíše Krista – si mládež připravila „divadlo“ a úžasně zahráli pašijní příběh ukřižování. Když začali hrát, přihnaly se mraky a začala bouřka. Déšť bubnoval do plechové střechy kostela, když zatýkali Ježíše v Getsemanské zahradě. Hřmělo a blýskalo, když ho bičovali a znovu, když ho křižovali. Déšť ustal, až když mládež celý příběh dohrála. Poslední hrom zazněl, když kněz začal kázat a znovu už se ten večer bouřka nevrátila. Bylo to, jako kdyby nebe znovu plakalo nad Kristovou smrtí. Nikdy jsem něco podobného nezažila.

V sobotu program v kostele začínal až večer a trval celou noc. Velkopáteční smutek
a truchlení se při vigilii pomalu rozplývaly a vystřídala je radost, zpěv a toužebné očekávání vzkříšení. Kostel jsme opouštěly v neděli o půl šesté ráno, abychom se tam za pár hodin mohly vrátit na nedělní mši.

Velikonoce jsem prožila ve smutku, který se měnil v hlubokou radost, která je nezávislá na tom, jak se právě cítím. Je to radost, která přesahuje moje vlastní pocity a nálady. Je to radost pramenící z toho, že jsem mohla víc nahlédnout to, co je daleko větší než já. Je to radost z Boha a v Bohu. O něčem takovém jde jen těžko psát. Něco takového se musí jen přijmout jako dar a s vděčností prožít.

Po Velikonocích ve škole stále trvaly prázdniny. Proto nás navštívili naši přátelé ze Zimbabwe, u kterých jsme strávily Vánoce. Tentokrát jsme s nimi chtěly objevit některé z krás Jihoafrické republiky. Rozhodli jsme se navštívit Dračí hory. Na dovolenou v Dračích horách jsme ale měli jen omezený čas, tak jsme museli naše horolezecké touhy vměstnat jen do 4 dní. První den jsme přijeli, ubytovali se a doufali, že brzy přestane pršet, protože nám počasí zrovna moc nepřálo.

Ale už druhý den se sluníčko začalo pěkně činit, a tak jsme vyrazili na výlet na kolech. A aby toho nebylo málo, vydali jsme další den s průvodcem zdolat jeden z nejvyšších vrcholů (3120m.n.m). Krásné výhledy nám byly odměnou za děsuplný výšlap po horských necestách.

Naši přátelé ze Zimbabwe s námi zůstali ještě týden po tom, co opět začala škola. S Any jsme jim chtěly dopřát ještě trochu Afriky i uprostřed Johannesburgu. Tak konečně můžu říct, že jsem v Africe viděla LVY, SLONY, ŽIRAFY I ZEBRY. I když pravda, jenom v Zoo, kterou jsme navštívili.

A už rychle k nejnovějšímu dění. Už zase obýváme náš nejpůvodnější příbytek. Přestěhovaly jsme se do 4Ave, protože nám přibyla nové dobrovolnice z Kanady. Zatím jsme spolu strávily necelý týden. Ale je velmi zajímavé sledovat její začátky a vzpomínat, jak jsme tu začínaly my.

Naší školu už brzy čeká veliká událost – oficiální otevření. Proto teď ve škole pracuje stále víc a víc dělníků na těch nejroztodivnějších místech, aby dali do pořádku všechny nedostatky a dočasné úpravy. Díky tomu se za několik málo týdnů naše škola z holé budovy stala nádherným sídlem s krásnými třídami i zelení v okolí. Je to překrásné místo uprostřed neutěšených slumů. Venkovnímu prostoru dnes už dominují dokonce 3 sochy patronů školy – sv. Dona Bosca, sv. Mary Mazzarello a Laury Vicuňi.

Ale přípravy na otevření se odehrávají i v jednotlivých třídách. Děti poctivě nacvičují a trénují tance, zpěv i divadlo, aby tak mohly ukázat své nadání a znovu okusit dobrý pocit z úspěchu, který se jim dostává jen velmi zřídka.

Moje práce se zatím ustálila. Stále učím v 6. a 7. třídě matematiku a co je zrovna třeba. Pomáhám tak sestře, která by měla současně učit tyto předměty a zároveň řídit celou školu. Takže pokud je sestra zrovna odvolána k nějaké jiné práci (což je prakticky denně), přebírám její místo a stávám se MAM, jak tu volají každou učitelku.

To by pro tentokrát mohlo stačit. Příště už to bude naposledy, kdy se Vám ohlásím z mého afrického domova. Uteklo to nesmírně rychle. Co mi tento rok odnesl a co přinesl? To se dozvíte zase příště!

S přáním překrásného a požehnaného času.

Vaše Magda Lerato