4. dopis

Drazí přátelé,

ani se mi nechce věřit, jakou dobu už jsem strávila v Jihoafrické republice. Už je to víc než 4 měsíce. Čas tu utíká nesrovnatelně rychleji, než se mi zdálo doma.

    Poslední dopis jsem končila tím, že se opět vracím do školy a začíná nám poslední čtvrtletí školního roku. Teď už se čtvrtletí chýlí ke konci a blíží se opět závěrečné testy a krásné měsíční Vánoční prázdniny.

Toto čtvrtletí přineslo několik změn do mé práce. Pokud chyběl nějaký učitel, obvykle jsem ho suplovala. Často jsem se to dozvídala ráno před výukou. Díky tomu jsem se musela naučit improvizovat tak, jak je zrovna potřeba. Také jsem začala učit dvakrát za týden výtvarnou výchovu v 1. a 2. třídě. Učit tak malé děti je celkem velká výzva hned z několika důvodů. Jednak někteří neumějí vůbec mluvit anglicky a na angličtinu téměř vůbec nereagují. Jednak je společně ve třídě přes 50 dětí. Takže taková hodina výtvarné výchovy opravdu stojí za to.

    Nedávno jsme malovali masky. Doma jsem připravila masku tygra, aby děti viděly, jak mají své masky vyrobit. Když jsem se dětem pochlubila svým výtvorem, nejprve jsem se dozvěděla, že je to kočička. Pak dokonce že je to lev. Tak si říkám, kde je asi chyba. :o)

Učila jsem také předmět Arts and culture (Umění a kultura) v 6. a 7. třídě. Pracovat s tak velkými dětmi bylo skvělé. Mluvili jsme o tom, co je pokladem v našich životech. A následně jsme malovali mapu k pokladu na neznámém ostrově, do které jsme psali názvy našich životních „pokladů“. Takže vznikaly Zálivy naděje, Vodopády přátelství, Lesy radosti,…

    S dětmi jsme také jeli na školní výlet. Asi 25 kilometrů od naší školy je tzv. Bosco centrum, kde je dostatek prostoru pro hry, procházky a dokonce i koupání v bazénu. Zdejší salesiáni pořádají tzv. Love matters kurzy pro mladé lidi, kde hovoří o lásce a o různých problematických tématech okolo lásky. Tito salesiáni si pro naše děti připravili celodenní program se spoustou her a zábavy a také zamyšlením pro jejich duchovní růst v podobě filmu a rozhovoru o tom, co je v životě důležité. Na závěr každé dítě dostalo balíček s několika sladkostmi. Děti si výlet skutečně užily a většina z nich se ani nechtěla vrátit domů.

    Také jsem tu zatím oslavila narozeniny. Tolik překvapení, jako v můj narozeninový den, jsem nezažila ještě nikdy v životě. Každý mě chtěl něčím překvapit a všem se to zaručeně povedlo. Dokonce mi všechny děti ze 3. třídy namalovaly obrázek s nějakým přáním. Takže teď je několik stěn v našem domě vyzdobeno narozeninovými přáními od dětí. Sestry mi upekly výborný čokoládový dort a kolik překvapení mi přichystala Anežka, to by bylo na samostatný dopis. :o)

    Právě svůj narozeninový den jsem si připomněla i jednu neděli při mši svaté. Father kázal o štědrosti a dávání. Mluvil o tom, že každý z nás může něco dát druhým. Úsměv, lásku, čas,... Dávat neznamená pouze věnovat druhému něco, co je mé. Znamená to také, že se máme o druhého začít starat. Máme o něj projevovat opravdový zájem a snažit se mu být nablízku. Pokud skutečně chceme dávat, měli bychom dávat druhým především sami sebe. O takové štědrosti mě tu děti učí každý den, když za mnou přiběhnou, popřejí dobré ráno, obejmou a zase běží dál. Prý se v jednom dětském úsměvu skrývá celý svět. Stačí se jen správně dívat. Jaká pozoruhodná pravda to je. Každý den mě naše děti takovým úsměvem obdarovávají. Jak nesmírně jsou štědré! A přitom o tom asi ani nevědí. Díky nim tu objevuju nepoznané světy v jediném jejich pohledu.

    Můžete se sami přesvědčit, jak krásně se naše děti umí usmívat. :o) Tak Vám přeju, abyste i Vy byli obdarováváni každý den takovým úsměvem od Vašich blízkých a abyste také Vy mohli druhé obdarovávat. Vždyť každý máme něco, co můžeme dát.

Vaše M.