První zpráva z JAR. Let byl skvělý a doletěli jsme v pořádku my i naše kufry. Zatím se rozkoukáváme a občas nevíme, co dělat. Ale to se změní nejpozději v pondělí, kdy tu končí prázdniny a začíná škola. Přístup na net tu neníideální, takže zprávy budou asi trochu váznout, ale aspoň se budete vždy těšit na nové. :o) Dnes jsem byla také poprvé na anglické ranní mši. Moc jsem sice nerozumněla, ale bylo to moc zajímavé. Už se těším na neděli, kdy bude pravá africká několikahodinová mše.
Už také vím, jak vypadá zdejší měna - randy. A poprvé jsem byla nakupovat. Mají tu skoro všechno, ale od všeho jen 2 druhy. 2 druhy sýra, 2 druhy čaje - černý a roibos. Dva "druhy lidí" - běloši a černoši. I když aparteid už dávno skončil, lidé se stále dělí na bílé a černé. V chudé čtvrti nepotkáte bílého a v bohaté čtvrti je zase vzácností černoch. My žijeme mezi tzv. barevným obyvatelstvem (míšenci). Učit budeme ale děti černé v blízké chudé čtvrti.
Dneska nám taky instalovali poplašný systém v domě, kde bydlíme. Takže kromě dvou psů nás teď hlídá i elektřina. Takže se o nás vůbec nemusíte bát. :o) To je jen pár poznámek, které mě zrovna napadají. Příští zpráva snad bude ucelenější. ;o)
Moji drazí v JAR
Co je u mě nového? Stále tu je strašná zima, i když se to snad pomalu začne lepšit. Už jsem zvládla navštívit Johannesburg (myslím tím centrum města), kde jsme si prohlédli zdejší muzeum Afriky a výtahem se vyvezli až do 50. patra místního věžáku, odkud jsme si mohli prohlédnout aspoň část tohoto obrovského města čítajícího okolo 3,5 milionu obyvatel. Svezli jsme se místním autobusem, který rozhodně nefunguje tak, jako autobusy u nás doma. Jízda autobusem po Johannesburgu je opravdové dobrodružství. A člověk se obvykle podívá i do končin, kam původně neměl zamířeno. „Autobus“ totiž objíždí určitou část města tak dlouho, dokud se nenaplní. Pak teprve vyrazí na cestu do centra města. Přesto byla jízda vcelku pohodlná.
Jen krátce se zmíním, s kým tu vlastně sdílím své dny. Především je tu Anežka – moje drahá sestřička spoludobrovolnice z ČR, se kterou jsme se připravovali na tento fantastický „výlet“. Ale dobrovolníků je tu mnohem víc.
V dobrovolnickém domě, kde zatím bydlíme, s námi žije ještě Marian – náš BIG BROTHER ze Slovenska. Jelikož už tu téměř rok dobrovolničí, všude byl a všechno zná. Ale jen v tom nejlepším smyslu. Provází nás všemi těžkostmi začátku práce zde. Před odjezdem jsem měla představu, že se díky této příležitosti naučím mnohem lépe anglicky. Možná i pár slov a vět v některém z místních jazyků. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se také přiučím slověnštině. V tom nás Marian pěkně cvičí a trpělivě vysvětluje rozdíl mezi Piešťany a Piješťany, který Čechům prostě uniká. :o)
Další dvě dobrovolnice – Mary a Jane – jsou z Irska. Pracují ve škole spolu s námi. Pomáhají při výuce a Jane vede dramatické hodiny.
Dobrovolníci z Belgie – Florian a Pradip (pocházející z Indie) pomáhají ve škole s odpoledními hrami a v oratoři baví děti různým programem.
Dobrovolník z Itálie – Mateo – pracuje s Marianem v kanceláři na něčem mě zahaleném rouškou tajemství, protože se jedná o cosi, čemu nemám šanci porozumět, i kdyby to bylo v češtině. :o)
Všichni tito dobrovolníci do konce srpna ale odjedou a my tu s Anežkou zůstaneme sami. I když ne tak docela. Je tu komunita sester Salesiánek, které nás mají na starost. Sestry tu jsou tři. Sestra Margharet je z Irska a je tu jako hlavní vedoucí celého projektu. Sestra Térése vede školu a sestra Caroline z JAR vede učňovské centrum. V nejbližších týdnech se s Anežkou budeme stěhovat k nim do domu.
Samozřejmě je tu také učitelský sbor – asi 8 učitelů, sociální pracovnice a další spousta lidí, kteří jsou kolem nás a pomáhají nám nejrůznějšími způsoby.