44. týden - Bez Any a s Chrissy

Už jsem v Africe 44 týdnů. Ale přitom mi to připadá jako věčnost. Vážně jsem svou prací unavená a už nutně potřebuju nějaký čas bez dětí. Na druhou stranu jsem tu měla odpočinku celkem dost. Možná mě ta práce vyčerpává jen proto, že si prostě neumím udělat respekt. Děti si ze mě dělají srandu, neberou mě ani trochu vážně a to už jsem vyzkoušela snad všechno. Kdybych dělala jen to, co každý jiný dobrovolník – doučovala a starala se o děti ve volném čase – možná bych to tu milovala. Takhle, když musím učit celé třídy a pak zařizovat všechno to, co by měli dělat třídní učitelé, tak je toho prostě moc. Ještě když mi sestra dost často vrazí do ruky nějakou práci navíc, která se prostě musí udělat co nejdřív a včera už bylo pozdě.

S takovými pocity přežívám od pondělí do čtvrtka. Pátky jsou obvykle lepší, protože začíná víkend.

Toto pondělí se učilo jen chvíli. Jednak chyběli 4 učitelé a jednak netekla voda. Takže sestra poslala malé děti rovnou po snídani domů. Velké chvíli cvičily na program na otevření školy a pak taky odešly. Takže jsme byly s holkama doma už o půl jedné. Krásně jsem si odpočala a udělala spoustu práce, kterou jinak nestíhám. A to jen proto, že jsem měla prodloužené odpoledne. Odpoledne pak Any odjela do Bosca a vrátí se až v pátek. L A večer jsme u sester slavili Mary Mazzarello feast spolu se salesiány. To bylo moc fajn. Začali jsme mší a pak jsme měli společnou večeři.

V úterý, ve středu a ve čtvrtek se nic moc krásného nedělo. Ve středu jsem ale zaspala mši, tak mě to mrzelo. A pak jsme taky měli staff meeting. Nejenže byl neskutečně nudný jako vždy, ale pěkně mě taky štval. Opět jsme si jen vyslechli, co všechno děláme špatně a co je třeba zlepšit. Jsme prostě všichni hrozní učitelé a všechno děláme blbě. Navíc musíme doprovázet děti po škole až k bráně a hlídat, jestli jdou domů. Což znamená – 1. víc rozčilování se, abych je konečně vyhodila ze třídy; 2. sourozenci na sebe nemůžou čekat; 3. už nikdy nebudou odpolední cluby; 4. učitelé musí čekat, až děti uklidí třídu;… A proč? Aby se děti dostaly bezpečně k bráně? No to se fakt vyplatí!

Ve čtvrtek z toho byli všichni učitelé pěkně vytočení a smutní. Jak dlouho budou sestry ještě pokoušet své štěstí a takhle jednat s učiteli? Za chvíli tu budou učit už jen dobrovolníci.

Došlo na má slova. V pátek se učitelé rozhodli sestrám napsat dopis, že jestli se jejich podmínky nezlepší, tak všichni odejdou. Taky mě dost naštval odchod do oratoře. Sestra řekla, že musí odjet a že mám dohlídnout na pozamykání školy. Děti samozřejmě nepočkaly, tak jsem 2 opozdilce musela dohánět, abych vůbec mohla jít do orátka. Cestou mě ve Finetown zastavila policie a prý kam jdu. Tak říkám do parku. Naštěstí to za mě ty dva kluci pak vyřídili a v pohodě. Ale bylo to trochu divný. Do parku jsme došli už v 1 hodinu. Ale cesta zpátky z orátka byla fajn, i když se schylovalo k dešti.

Sobota byla úplně volná, protože se nepodařilo nic domluvit. Tak jsme na chvíli zašli na počítač a já konečně zas mohla mluvit s našima.

A v neděli jsme se rozhodli jít do Finetown a rozloučit se tam. Teda nijak jsme se neloučili. Jen to byla naše poslední návštěva. Sestry na celý den odjely, tak jsme ani nemuseli k nim na oběd! Super víkend.