42. týden - Nákupy v Sowetu a koncert v Africe

Takže co se stalo tento týden:

V pondělí jsem šla do školy. V úterý taky. Ale ve středu NE! Heč! Ve čtvrtek zas jo a taky v pátek. Pondělí, úterý nic moc extra.

Ve středu tu byl jakýsi státní svátek (1. květen – Den práce) a tak jsme se s Mpho vydaly na výlet do Soweta. Z návštěvy její sestřenice sice nebylo nic, ale aspoň jsme objevily novésowetské uličky a taky nákupní centrum. Anynka se sháněla po nějakých drobnostech, které by ještě přivezla domů. Tak jsme ještě navštívili i tržnici u muzea, kde se prodávají „kulturní“ ručně dělané předměty. I já jsem tam sehnala malé obrázky z banánových listů, které vypadají moc pěkně. Náš výlet ale netrval moc dlouho a tak jsme skoro celé odpoledne mohly věnovat ještě nějaké práci. Jelikož mi sestra dala za úkol dodělat inventář knih, mám co dělat ještě několik následujících dní. A učitelé mi v tom zrovna nefandí a nepomáhají. Ale co se dá dělat. Aspoň mám práci, která moje myšlenky odvádí od sebelítosti nad blížícím se odjezdem a s ním i opuštěním všech mých blízkých tady.

Čtvrtek a pátek proběhly opět vcelku běžně. Učím stále v 6. a 7. třídě, pokud zrovna sestra není ve třídě. Tento týden ale byla ve třídě celkem dost. Takže jsme učily asi tak stejně. Ale každý den jsem jezdila s Anežkou pro chleba, protože sestra stále nesehnala nikoho, kdo by s Anežkou jezdil. Takže jsem přicházela obvykle o celé učení v 6. třídě a ještě část oběda.

Ani pátek nebyl úplně klidný. Sestry se pěkně střídaly v tom, kdo nás nejvíc rozesmutní. Ale na druhou stranu se jim to moc nedařilo. Jednak máme už jen pár dní do konce a jednak se nám doma v lednici chladilo vínečko. ;o) A navíc jsem se moc těšila, že zas půjdu s dětmi do orátka pěšky. Ale jak už je v Africe pravidlem, pokud se tu člověk na něco hodně těší, buď to nedopadne vůbec, nebo to dopadne naprosto katastrofálně. Tentokrát to nedopadlo vůbec. Děti po sobě v jídelně totiž nechaly strašnou spoušť a spoustu špinavých talířů, které jsme s Any musely umýt. Takže když jsme skončily, bylo půl druhé. Děti pryč, všichni pryč, čas už pěkně pokročil a tak jsme musely čekat, až skončí sestry a až potom jsme se dostaly do orátka. Kde jsme zjistily, že nepřišly skoro žádné děti a Thulani je nemocný. Tak jsme si aspoň večer zapnuly film, otevřely vínečko a já si k tomu otevřela spoustu práce, kterou jsem si vzala ze školy.

Sobota ale byla zas fajn. Ráno přišel na snídani father Mbongiseni. A snídal u nás až do 10 hodin. Pak jsem vyhodnotila naši psací soutěž a šly jsme na setkání s lídry v parku. Ti nepřišli, tak jsme se vrátily domů a pokračovaly v práci.

Neděle opět plná neočekávaných možností. Místo do Lawley se Anynka rozhodla jít na mši do Finetown! Super. I když jsem z toho byla zprvu trochu nervózní, tak se to ukázalo jako fajn čas. Po mši nás pozvali na koncert. Rychle jsme si proto skočili domů udělat nějaké malé jídlo a jeli zpět na koncert. Na koncertě jsme zůstaly asi hodinu. Ale za celou hodinu jsme nepochopily smysl mumraje, který kolem nás probíhal. Pokud si myslíte, že africký koncert probíhá jako evropský, tak se dost pletete. Vystupovalo asi 5 smíšených sborů z okolí. Ty se střídaly přibližně po dvou až třech písničkách. Mezitím po chvílích pořadatelé pískali na píšťalku a něco říkali (samozřejmě jen v sotho a zulu). A do toho se vybírali peníze a debatovalo se, kdo je lepší. Všechen ten mumraj nám osvětlila až sestra doma, která nám řekla, že se platí za to, aby jedni skončili a druzí mohli začít. Je to akce, která má za cíl především vybrat peníze a i přes pro Evropana neskutečnou neuspořádanost dění, si to lidé, kteří zpívali, užívali. A zase je mi odkryt jeden z tajů Afriky. :o)

Po velmi pozdním obědě jsme pak ještě přes hodinu skypovaly s Bětkou, která je v Kongu. A pak už nic. Další týden za mnou a do konce mi zbývá nějakých 40 dnů. Jak a čím je vyplním, na to jsem teda moc zvědavá. Tak se těšte, jaké taje Vám osvětlím příště.