41. týden - Zpět ve 4 Ave a oslava fath. Seana

Další týden ve škole. Učení mě pomalu pěkně stravuje a ať se ráno rozhoduju sebevíc být na děti hodná, nijak zvlášť mi to přes den nejde. Děti mě vytáčejí už snad jen ze zvyku nebo ze soutěže. Až se vrátím domů, budu nutně potřebovat nějaký čas úplně bez práce s dětma. Nebo bych je doma zabila!

V pondělí nás ale vytočily pěkně i sestry. Zvlášť Any je teď dost zklamaná. Tak jsme byly moc šťastné, když jsme si mohly v úterý zasypovat s Majem. Tomu jsme celou hodinu povídaly o svém zklamání a znechucení a bylo nám potom mnohem lépe. Načež ale večer vypnuli vodu, a že prý nepoteče až do pátku. Jen tak bez varování. Sice jsme se ten den nevykoupaly, ale druhý den už vodu naštěstí pustili. Tak to nebylo tak tragické.

Ve čtvrtek jsme se s F. potkali za jídelnou v době oběda dětí. Tak jsem se na chvilku ulila z mé práce celodenního hlídaní a povídali jsme si spolu. Už jsem s ním nemluvila tak dlouho, že mi to chybělo a tak jsem byla moc ráda. Ve čtvrtek jsem se také pěkně vykoupala (vůbec poprvé) v bazénu sester. Musím podotknout, že rozhodně ne z vlastní vůle. Byla jsem tam zákeřně vržena mojí milovanou Anynkou, která už asi nesnesla monotónnost mého vyprávění (což se jí nedivím) a tak se rozhodla moje nadšení z Afriky zchladit tak zákeřným způsobem. Hodila mě do vody a pak si klidně zdrhla. Načež vylezla sestra a s údivem se mě ptala, co se stalo, když viděla, jak pěkně jsem promočená. No co jsem jí tak měla vyprávět?

V pátek jsem šla do orátka pěšky ještě s několika dětmi a jedním prenovicem. Tak jsme do orátka přitáhli víc dětí než obvykle a celkem pěkně jsme si ho užili.

A celý týden jsem se také mohla těšit na to, že se v sobotu přestěhuju do našeho druhého domu ve 4 Avenue. Sestry nám to dovolily. Tak jsme se s Any na to moc těšily. V sobotu ráno měl přijít father Mbongiseni na snídani, ale nepřišel. Byl někde v Bosco centru a volal nám ráno při mši, že to nestihne. Aspoň jsme se teda v klidu přestěhovaly. Když to ale odpoledne zjistily sestry, měly jsme z toho celkem velký průšvih. Prý je to nebezpečné a kdesi cosi. Prostě když se tu člověk na něco těší, vždycky se něco stane a celé se to pokazí. Taky jsme měly navštívit Naledi, na kterou jsme čekali ve Finetown park. Ani ona nedorazila. Zato k nám přišel moc „přátelský“ chlápek a že prý se zabije, když mu nedám telefonní číslo. Tak jsme radši odešly. Ach jo!

V neděli jsem měla program pro děti, ale sobota byla pro mě tak náročná, že jsem nebyla vůbec schopná si nějaký program připravit. Teda připravený jsem ho měla víceméně od čtvrtka, ale nedotáhla jsem to úplně do konce. Tak jsem zas prosila DS, aby mi s ním pomohl. Ráno se navíc Any rozhodla jít do Lawley pěšky. Proto volala Thulanimu, jestli bychom mohli jít s ním. Ten říkal, že teda za 30 minut vyrážíme. Ranní paniku vystřídalo 15 minutové čekání na něho. Ach ti Afričané! :oD Ale nakonec přišel a tak jsme si mu celou cestu až do kostela (asi 45 minut) stěžovali na sestry a všechno, co nás tak štvalo. Teda hlavně Anynka. Já jsem nějak úplně ztratila chuť to rozebírat. Ale bylo moc fajn, že nás někdo tak pozorně vydržel poslouchat.

Program pro děti byl o Milosrdném Samaritánovi. Nakonec jsme vyráběli postavičky z papíru a myslím, že to byl fajn program. Přišlo asi 7 dětí a měla jsem z toho dobrý pocit.

Domů jsme se vrátily opět pěšky a večer jsme se ještě vydaly k salesiánům na oslavu fth. Seana, který slavil 40 let v řádu. Seděli jsme s prenovicema u stolu a měli jsme tak šanci si po delší době zas trochu popovídat. Což bylo moc fajn. Domů jsme se vrátily kolem 9 a šly rovnou spát.

I když začátek týdne nebyl nijak extra zvláštní a stalo se spousta nehezkých věcí, tak to byl jinak príma týden! ;o)