Když s někým žijete 7 měsíců a pak se najednou odloučíte na víc než týden, je to skutečně zvláštní pocit. Je pravda, že si člověk trochu od toho druhého odpočine. Zvlášť když s Any spolu žijeme tak intenzivně, že sdílíme téměř všechno, tak si občas skutečně potřebujeme trochu odpočinout. Ale Anežka odjížděla v době, kdy 1) jsme si skvěle rozumněly, 2) všechno ostatní mě štvalo, 3) o tom, že mě všechno ostatní štve jsem si mohla promluvit pořádně jen s Any, protože jedině ta dokázala pochopit všechny možné druhy a hloubky mého naštvání na aktuální dění v našem životě tady.
Takže sečtenp a podtrženo - Anežka mi vážně chyběla. Vrací se zítra ráno a na jednu velkou stranu jsem moc ráda. Na druhou stranu, za dobu, co tu Anežka nebyla, se přihodilo pár věcí, které mi tu život opět obrátili k lepšímu. Zase jsem si některé věci a aktivity začala užívat (oratoř,...) a jiné, které mě spíš stresují, opadly (dorost,...). Ale těším se zas na svobodu a také rychlost, kterou nám poskytuje auto, které můžeme užívat.
Nikdy mě nepřišlo, že si s Any moc povídám. Ale když tu není, chybí mi právě to, že si s ní nemusím povídat a ona to stejně ví. Sice spolu neprobíráme některé věci. Ale to proto, že je spolu prožíváme. Takže když jsem je neměla s kým prožít, připadala jsem si strašně ochuzená a sama. Takže jsem měla tendence Any volat a všechno jí vyprávět do největších detailů. Vážně zvláštní pocit.
Ale od pocitů zpět k tomu, co jsem skutečně prožila. Celý týden jsem byla vázaná na sestry a jejich odvoz a přívoz. Pokud zrovna sestry nejely tam, kam jsem potřebovala, musela jsem si tam dojít pěšky. A to byl sice hezký relax, ale hrozně to zdržovalo. Tak se krmení psů i nákupy neskutečně protáhly.
Na výtvarném kroužku, který se teď přesunul na úterý a čtvrtek, jsme vyráběli ryby obtiskováním našich prstů. Dětí přišlo sice málo, ale celkem je to bavilo a práce s nimi byla skvělá. Zato několikrát jsemmusela učit celou třídu sama. Učení mám ráda, ale když jsem měla jeden celý den učit 6. třídu, vůbec jsem to nezvládala. Z křičení mě nakonec tak bolelo v krku, že jsem to cítila i druhý den.
Nemám ráda učení celých tříd, když jsem na ně sama. To vážně neumím a ani mi na to moc nestačí moje angličtina.
Sestra Caroline také slavila narozeniny. Nic zvláštního. Jen večeře se zas hrozně protáhla! :oP Valentýn jsem nějak neprožívala, ale děti mi vyrobily několik pěkných přání. :o) A páteční oratoř - když tam jdu pěšky, zvládnu přivést spoustu dětí. Takže oratoř plná a bylo to fajn. I cesta zpět spolu s bratry.
V neděli plánujeme párty na rozloučení s klukama z ČR. Pozvaní jsou i salesiáni, tak jsem moc zvědavá, jak to dopadne a jestli to dopadne. Tak mi držte palce.
Ahoj Magda
PS: Tak ta nedělní akce dopadla naprosto úžasně!!! Přišli fatherové Mbungiseni a Pavol a všichni prenovicové. Ti se tam zdrželi až do večera a moc dobře jsme se s nimi bavili. Takže doufám, že si to užili i oni. ;o) Prostě zas jeden z těch úžasných afrických dnů!