12. týden - Swaziland

Právě jsem se vrátila z dovolené z malé zemičky Svazijska. Vlastně to není malá zemička, ale úplně mrňavá zemička. Asi za hodinu a půl se dá přejet od hranice k hranici. Ale je naprosto úžasná. Má několik národních parků, vysokánsko hory, kulturní střediska, malé vesničky, vodopády, … Prostě všechno, co byste si mohli přát. Teda pokud zrovna nejste milovníci velkoměst ve stylu New Yorku a nákupních center.
Swazilend má přibližně milion obyvatel. Oficiálním jazykem je vedle angličtiny isSwati, který je velmi podobný Zulu. Což mě mile překvapilo, protože jsem díky tomu hned uměla pár slov a pozdravů v jejich jazyce, což se mi několikrát hodilo.
Jela jsem samozřejmě s Anežkou a přidal se k nám ještě dobrovolník z Chile, který teď působí v Malamulele (městečko severně od nás v JAR).
Když jsme dorazili do Manzini (největšího města Svazijska), věděli jsme jen to, že máme domluvené přespávání v komunitě místních salesiánů. A že ta komunita je asi 10 minut chůze od hlavní zastávky autobusů. Naštěstí zdejší salesiáni mají veliký projekt, který snad každý ve městě zná. Takže nás kolemjdoucí snadno navedli na správnou cestu. Komunita je tu složena z 10 otců, kteří se věnují nejrůznější činnosti s dětmi. Samozřejmostí je základní a střední škola, ale funguje tu i učňovské středisko, nejrůznější dílny a dokonce manufaktury na fair trade med a marmelády. Je tu centrum pro děti z ulice a mnoho dalších aktivit.
Měli jsme to štěstí, že nás jeden z otců druhý den po příjezdu provedl většinou budov jejich projektu. K projektu také patří největší víceúčelová hala ve Swazijsku. Ale jelikož je ve Swazijsku všechno malé, ani tahle hala nebyla na české poměry převratná. ;o)
Ve stejný den jsme ještě stihli navštívit národní park Hlane, kde se dají potkat i lvi, když máte velké štěstí. My jsme potkali jen spoustu antilop a dva nosorožce. Ale i tak bylo krásné potkat je v „přírodě“.
Druhý den jsme se vydali na výlet do místního skanzenu a na trh, kde se dali koupit různé krásné ručně dělané věci. Jen mám trochu obavu, že se mi to nakonec všechno nevejde do kufru. :o)
Ve skanzenu jsme si prošli vesničku, která vypadala přesně tak, jak vypadaly vesnice dřív. Slečna, která nás provázela, nám taky vysvětlila všechny detaily domů a rozmístění. Nejdůležitější byl ve vesnici dům uprostřed a můžete hádat, komu asi patřil. Jistě – babičce – neboli matce otce rodu. Viděli jsme také tradiční tance, které nám ve vesnici předvedli. Poslední zastávkou toho dne byl nedaleký vodopád, u kterého se dalo i plavat. Ale já tak odvážná nebyla.
Poslední den jsme strávili cestou do hor. Pro mě bylo velkým potěšením, že se tu běžně po horách nechodí, ale jen projíždí autem. Hory tu jsou obvykle hodně strmé, takže po turistických stezkách není ani památky. Viděli jsme velikou vodní nádrž a navštívili i tradiční továrnu na sklo.
Rozhodně to byl jedinečný zážitek. Krása této maličké zemičky skutečně bere dech a jsem moc ráda, že jsem měla příležitost ji navštívit.